Bódhisattva v metru PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 10
NejhoršíNejlepší 
Napsal uživatel Martin Maňaska   
Neděle, 06 Prosinec 2009 12:05
bodhisattvaÚsměv je nejkratší vzdálenost mezi dvěma lidmi. Pokud se smějete opravdu od srdce, prožíváte nirvánu, jste v tu chvíli plni radosti, nic jiného pro vás není. Neřešíte minulost, neřešíte budoucnost. prostě jen jste a smějete se. Smějete se sobě, smějete se ostatním. Vše je v tu chvíli dokonalé. Smějete se jako blázen, jakoby vás někdo lechtal. V tu chvíli jste všem tak blízko, že můžou prožívat nirvánu s vámi, v tu chvíli jste propojeni. Ne nadarmo se říká, že smích je nakažlivý.

Bódhisattva je ten, kdo dosáhl plného duchovního probuzení a stal se buddhou, rozhodl se však setrvat v tomto světě a pomáhat ostatním vnímajícím bytostem. Nehledejte v něm nic zvláštního. je to člověk jako ostatní, jen žije vědomě a v přítomnosti.

Lidé ve videoklipu Bodhisattva v metru jedou různě naladění, někteří mají "vážné důvody" být zachmuření, ustaraní, zasmušilí. Bodhisattva to vše vidí a začíná se smát. Bódhisattva ty lidi i s jejich důvody a rozpoložením bere velmi vážně. Jak by se mohl smát, kdyby je nebral vážně? To by byl velmi hořký smích, to by byl výsměch. Ale on vidí dokonalost, kam se podívá, aniž by musel něco vynechávat nebo znevažovat, aniž by si musel cokoli odmyslet. A to je radostné, z tohoto poznání tryská jeho smích. On se nesnaží je rozesmát, on je jen šťastný a nechce na nich měnit ani vlas. A v téhle atmosféře mizí jejich zachmuřenost, ustaranost, zasmušilost. Nic se ve skutečnosti nestalo, co by změnilo jejich situaci a přitom tito lidé, jejichž život ještě před chvilkou s jejich náladou za moc nestál, zažijí bezdůvodně skvělé chvíle uvolnění a radosti.

Úsměv je plodem i příčinou. Sadař říká: "Plod dává stromy."

Pěstujte svůj smích.



 

Chystané akce

kde jsem, když ne tady? :)
V roce 2012 jsem přestal dělat terapie a uposlechl jsem výzvu, která mi přišla. Pak následovala pouť do Santiaga, která mi dala tak moc, že mi to žene slzy do očí, jen si na to vzpomenu. Cesta do Indonesie byla dokončujícím transformačním, kde jsem se opět učil o moci a zkouškách. Učím se, pracuji a jsem šťastný. Žiji každodenost (nikoli všednost) a to mi teď přináší to nejlepší. Vše je v pohybu, konec Mayského kalendáře byla jen půlnoc, okamžik, kdy se hodinová ručička přehoupne na další část. A tahle moc, tahle síla, která dává věci do pohybu, nás transformuje. Je to jak když se naplno otevře stavidlo. Držet se nemá cenu, jde o to se podvolit a využít energii, která se valí ven. Rozkvétáme a dozráváme. A také umíráme. Děkuji učiteli a všemu, co dostávám do svého života.
„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich